Syn pána zla - 46. kapitola

Chlapec se probudil v pro něj známém - neznámém pokoji. Překvapilo ho, že je v místnosti sám.

Pokoj byl přepychově vybaven, nadstandardně. Přestože postrádal takové věci jako Hi-fi věž, DVD přehrávač, TV a PC - prostě mudlovské věci - ale nechyběla spousta fotografií, knih a u nádherného krbu bylo 5 křesel a jeden konferenční stolek.

Zarazilo ho několik fotografií. Pohlédl do zrcadla, které viselo kousek od postele a zděsil se.

VŽDYŤ ON VŮBEC NEVYPADAL TAK, JAK MĚL VYPADAT!!

Ohromeně zíral na svůj odraz.

Jak to vypadám, podivil se Harry.

To snad není možné. Ale oni přece nemohli mít pravdu!! To nejde! On nemůže být syn Lorda Voldemorta!

Zaujala jedna kniha v knihovně:

„Jak vytvořit přenášedlo??"

Nelenil a okamžitě začal knihu číst. Během několika minut věděl, jak se odsud dostane. Nemínil strávit v temném sídle už ani hodinu (minutu asi ztěžka, ne? Když vezmeme v úvahu, že musí najít předmět vhodný pro přenášedlo J).

Po dvou minutách váhání došel k názoru, že kniha by mohla být dobrým přenášedlem. Nikdo se přece nebude divit, že u sebe má knihu. Nápad byl ovšem zrušen po dvou sekundách, neboť zjistil, že není Hermiona.

Aby s sebou nosil nějaké jídlo, to zase není Ron, zhodnotil, když na stole uviděl nějaké ovocné tyčinky.

Dlouhou dobu nemohl přijít na něco, co by mohlo být přenášedlem, ale aby to nebylo nápadné.

Zamyšleně se rozhlížel po pokoji, nic ho nenapadalo. Pohled mu padl na čistý kapesník.

Pousmál se, protože bylo málo pravděpodobné, že by ho někdo podezříval z něčeho špatného, pokud by u něj v kapsách našli kapesník, ne?

Okamžitě se přikrčil, jako kdyby ho měl někdo vidět, a zašeptal: „Portus", soustředil se na místo, kam se chtěl dostat a předmět začal zlatě zářit.

Nezaváhal a chytil se přenášedla. Tiše odpočítal:

„Tři, dva, jedna... teď!" přenášedlo zabralo.

„ALECTO!!" ozval se výkřik.

Harry dopadl na kamennou podlahu. Tady to přeci znal! Objevil se v přijímacím sále Temného sídla. Lord Voldemort stál kousek od něj, kolem byla kupa smrtijedů.

„Uups," ujelo Harrymu.

„Co tady děláš, Alecto?" Voldemort k němu přistoupil.

Rozhodl se hrát jeho hru.

„Jen jsem něco zkoušel, otče." Harryho hlas byl mírně rozechvělý. Nechápal to. Vždyť přece chtěl tam, kde by byl v bezpečí! Tohle bylo naprosto nesmyslné!

„OTČE!! OTČE!!" Thomas rozrazil dveře. Harryho si nevšiml.

„ALECTO ZMIZEL! NĚJAK SI VYČAROVAL PŘENÁŠEDLO!"

„To si nemyslím, Thomasi," Voldemort pozvedl jedno obočí a ustoupil o krok stranou, čímž odhalil Thomasovu zraku jeho syna Alecta, který se momentálně cítil být více Harrym.

„Alecto? Co tady děláš? To tě tak bolí nohy, že musíš používat přenášedlo, aby ses dostal tady, do přijímacího sálu? A nemáš tolik rozumu, aby sis uvědomil, že nás... tedy mě nemáš děsit?"

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit. Jen jsem něco zkoušel."

„Tak ty jsi něco zkoušel? To si nemyslím. Opravdu ses nepokoušel utéct? Jsi si jistý svými úmysly?"

„Co to je za hloupý dotaz, Thomasi? Kdybych chtěl utéct, asi bych se nedostal tady, ne? Kdybych utíkal, tak bych byl teď někde hodně daleko, nemyslíš? A navíc, myslíš si, že mám aspoň dva důvody utéct?" Harryho hlas byl poněkud zaražený, spíš podrážděný.

„Uklidni se, tak jsem to nemyslel, nemyslíš?"

„Myslím, na rozdíl od tebe." Odsekl Harry. Nesnášel, když ho někdo takhle otravoval a byl hnusný.

Thomas na bratra zaraženě zíral. Nechápal jeho změnu. Jedině, že by...

„Alecto, jsi v pořádku?" optal se opatrně.

„Ano, jen jsem se špatně vyspal a bolí mě hlava. To je vše. Proč si myslíš, že nejsem v pořádku?"

„Protože se chováš docela odpudivě, nemyslíš? Nic jsem ti neudělal, tak bys mohl přestat být takový nevrlý."

„Dobrá, omlouvám se ti, Thomasi, nechtěl jsem se tě dotknout." Harry chtěl odejít, ale Voldemort ho zastavil.

„Nejsem si vědom, že bych ti dovolil odejít, Alecto." Voldemort vypadal poněkud zamyšleně. Napadlo ho to, co Thomase. Co když...

Harry se zastavil, vydechl, ani se neotočil na otce.

„Mohu odejít, otče?"

„Hm... ne." Harry zaťal ruce v pěst. Už toho měl dost. Tohle přetvařování. Hrál si na někoho, čím nebyl.

„Ruším schůzi, zmizte!" Smrtijedi kvapně opustili místnost.

Thomasovi ovšem pořád něco vrtalo hlavou.

„Jak jsi to myslel, dva důvody k tomu, abys mohl utéct?"

„Normálně, jeden mám. Tvé dotěrné otázky, stačí?"

„Tak dost, Alecto! Tohle už přestává všechno! Nebudeš k bratrovi drzý! Pokud vím, vždycky jste spolu perfektně vycházeli. Proč taková změna?" Voldemortovi zjevně došla trpělivost.

„Prostě jen nemám dobrou náladu, to je vše."

„Aha, tak to, prosím, nepřenášej na další osoby v tvém okolí," požádal Thomas.

„Jak si přeješ."

Harry se snažil uklidnit a chovat se „normálně". Problém byl v tom, že nevěděl, jak se chovat normálně ve Voldemortově přítomnosti.

„Tak, mohu odejít?" zkusil to znova.

„Ne, promluvíme si." Opět zamítl Voldemort.

„O čem chceš mluvit?" chtěl dodat ještě sakra, ale to nepovažoval ve Voldemortově přítomnosti jako dobrý nápad.

„Jedná se o jednu důležitou věc, nebo spíše o tvého staršího bratra. O Alexe. Kdyby tě neuhodil do spánku, neztratil bys paměť a my bychom nebyli ještě včera v tak... řekněme... trapné situaci."

„O Alexovi? A co konkrétně chceš?" nechápal Harry.

„Chci se tě zeptat, jaký trest pro tvého bratra považuješ za nejefektivnější."

„No, to tedy nevím, možná... kdybys ho odvolal z Bradavic? Bylo by to nejlepší. Nemohl by na mě."

„Tak tenhle nápad není nejlepší. To jsi docela přehnal, Alecto. Evidentně nechceš být čestný." Zamítl Voldemort.

„Aha, no hlavně že ty jsi čestný, otče," nevydržel Harry. Slovo otče bylo řečeno poněkud ironicky.

„Co to s tebou, sakra, je?" ztuhl Voldemort.

„Nic, co by? Jen už mě to tady nebaví, vrátím se do Bradavic, to bude nejlepší."

„Ne nebude. Pokud se nevrátíš do normálu, tak se do Bradavic nevrátíš, jasné? Doufám, že jsi to pochopil. A zabavím ti hůlku, aby tě nenapadlo utéct! Okamžitě mi tvou hůlku dej!" přikázal Pán zla.

„Musím s tebou nesouhlasit. Mou hůlku ti stoprocentně nedám! Nejsem idiot! Což se možná nedá říci o tobě!"

Po této větě nastalo absolutně trapné ticho. Voldemort namířil na syna hůlkou a zašeptal:

„Expeliarmus!" Harry uhnul. Pohybově byl nadán velice dobře.

Voldemorta to ovšem absolutně rozzuřilo.

„EXPELIARMUS!!" tentokrát to zařval.

„PROTEGO!!" opětoval výkřik Harry. Před Harrym se vytvořil štít, silný. Voldemortovo kouzlo jím neprošlo. Všichni zírali. Zíral Thomas, Voldemort i ostatní (Rika, Petúnie, Alex, Alena a Severus), kteří právě vstoupili do místnosti.

„Tak a dost, dítě! Právě toho mám plné zuby!" prskl Voldemort.

„PENTANER VIVE!"

„Otče! Ne!" Vykřikl Thomas a vrhl se před Harryho, kterého Thomasovo chování ohromilo. Tuto kletbu neznal.

Thomase kletba srazila k zemi, kde zůstal ležet a ztěžka oddechoval.

Voldemort kletbu zrušil okamžitě po tom, co se Thomase dotkla. Harry ohromeně a šokovaně přiklekl k Thomasovi.

„Proč jsi to udělal?" nechápal.

Tentokráte to byl Thomas, kdo byl překvapen.

„Proč? To je hloupý dotaz, Alecto. Jsi můj bratr, nejmladší, to snad mluví za vše!" Harrymu se setmělo před očima. Z dálky uslyšel Thomasův hlas.

„Alecto, jsi v pořádku?"

Alectovi před očima probíhaly okamžiky celého školního roku, konkrétně období, které si nepamatoval.

„Alecto, je ti dobře?" Thomas už seděl a tiskl bratrova ramena. Jemně s ním zatřásl.

Alecto si během dvou minut vzpomněl na všechno. Jeho zrak se vrátil do normálu. Uviděl Thomasův starostlivý pohled. Úplně ho zamrazilo, když si uvědomil, jak hnusně se k bratrovi choval.

„Promiň," zašeptal chlapec, vytrhl se mu z náručí a zmizel z místnosti dřív, než ho Voldemort, nebo někdo jiný, stačil zastavit.

Do svého pokoje běžel. Nemínil tam být ani minutu. Po tom, jak se choval by se nemohl podívat otci do očí. A kdyby jen otci! K Thomasovi, Severovi i Petúnii byl hnusný.

Rychle sebral tři hábity, ze skrytého trezoru vybral trochu zlata, vše hodil do batohu a vykouzlil si přenášedlo.

Tentokrát věděl moc dobře, kam půjde. Do Bradavic nemohl, tam by byl otci na ráně. A Alexovi, Kristin i Severovi.

Odpočítal a přenášedlo zabralo. I tentokrát ho viděl Thomas.

Objevil se před majestátně vyhlížejícím hradem. Opatrně vstoupil dovnitř. Hrad byl větší než Bradavice. Byl nadšen! Tady chtěl od doby, co si o téhle škole přečetl.

Kouzelnická akademie pro pokročilé kouzelníky a čarodějky v Amsterodamu.

Alecto byl unesen krásou. Bradavice se této mezinárodní škole nemohly ani v nejmenším rovnat. Byly sice uznávané, to ano, ale tahle škola byla excelentní. Z ní vycházely ty nejlepší čarodějky a ti nejlepší kouzelníci. Ti nejlepší z nejlepších. Nikomu neřekl, že on sám dostal přihlášku ke studiu. Tehdy elegantně a jemně odmítl. Přislíbil ale, že pokud by se něco přihodilo, okamžitě by možnost studovat tady přijal. Ta situace byla tady. A on byl teď tady také. Konečně.

„Hej, co tady děláš? Nikdy jsem tě zde neviděl." Ozval se chlapecký hlas za ním.

Otočil se a spatřil kluka přibližně v jeho věku.

„Zavedeš mě, prosím, k řediteli této školy? Byl bych ti velice vděčný."

Kluk se pousmál.

„Ale jistě, pojď za mnou." Vykročil k mohutnému schodišti a Alecto ho klidně následoval.

„Jak jsi se sem dostal?"

„Přenášedlem. Zdejší ředitel mi o Vánočních prázdninách poslal přihlášku. Odmítl jsem, ale změnil jsem názor. Snad mu to nebude vadit a nebudu obtěžovat."

„Tak to budeš nejspíš významný kouzelník." Poznamenal kluk.

„Mimochodem, jsem Jerry Twins." Představil se.

„Ach, já jsem Alecto Raddle. Jak jsi to myslel s tím významným kouzelníkem?"

„Normálně, zdejší ředitel zasílá přihlášky jen těm nejlepším. Já osobně jsem třeba přihlášku dostal, ale většina ostatních studentů musela žádat o přijetí a skládat přijímací zkoušky, jako na mudlovských školách. Tohle je výběrová škola. Nejlepší z nejlepších čarodějek a kouzelníků studují tady. Vybral sis dobře, tahle škola je excelentní. Jsem nadmíru spokojen."

„To jsem rád, jsem touhle školou unešen! Zdejší výzdoba... ta velikost a mohutnost, a přitom elegantnost! Prostě super."

„Tak, a jsme tady. Moc dobře se mi s tebou povídalo, snad, až se opět uvidíme si promluvíme o něčem jiném než o kvalitách této školy a náš rozhovor bude delší než na pět minut." Pousmál se a zmizel.

„Počkej, a co heslo?"

„Potřebujete něco, mladíku? Och, Alecto!"